Když jsem se poprvé zamyslel nad tématem své diplomové práce, chápal jsem jej jako izolovanou záležitost, vzácný jev, prožívaný výjimečně obdařenými lidmi.
Takto ohraničené chápání termínu zjevení do jisté míry ve své práci zachovám, protože jen tak bude možné zaměřit se na konkrétní případy a vyvodit dostatečně vypovídající závěry.
Přesto si na úvod svého pojednání dovolím několik poznámek.
Soukromá zjevení patří do rozsáhlé množiny duchovních prožitků, které jsou vcelku běžnou součástí života množství lidí. Toto tvrzení, jakkoli může znít nadneseně, si lze ověřit při každé návštěvě knihkupectví.
Přestože je naše země často popisována jako „bašta ateismu“, jde pouze o optický klam. Náš ateismus je více než cokoli jiného synonymem odporu proti formalizovaným strukturám oficiálních církevních organizací. Zmiňovaná procházka mezi regály s knihami nás usvědčuje z neustálého hledání duchovního přesahu našeho světského bytí:
Mystika. Lidová magie. Náboženství. Duchovní literatura. Křesťanství. Buddhismus. Islám. Pohanství. Okultismus. Tarot. Věštění. Biblické apokryfy. Satanismus.
Pod každou kategorií můžeme vybírat z několika svazků, možnost volby je takřka neomezená. Pokud je náboženstvím moderního člověka rozum, jak je možné, že podobná literatura vychází v takovém množství?
Zjevně existuje nějaké duchovní puzení, které nás nutí hledat vyšší rozměr. Něco, co nás přesahuje.
Podíváme-li se tedy na soukromá zjevení pod tímto úhlem a odhlédneme-li od extrémních případů, naskytne se nám obraz, lišící se od zažitého vnímání. Duchovní prožívání, včetně situace, kdy k věřícímu určitým způsobem „promlouvá“ objekt jeho víry, není ničím neobvyklým.
Důvodů, proč se může takové tvrzení zdát překvapivé, je několik. Češi jsou ve své víře vzhledem k obecnému společenskému klimatu tajnosnubní. Přiznání víry může snadno vést k odsudkům. Duchovní život je chápán jako soukromá záležitost, o které se nehodí diskutovat na veřejnosti.
Většina věřících v této zemi se navíc hlásí k římskokatolickému křesťanství, které termín soukromá zjevení stvořilo a podtrhává právě adjektivum „soukromý“ jako označení zážitku, který je určen pouze jeho příjemci.
