V tomto článku bych chtěl vyjádřit několik myšlenek, které mne během studia tématu napadly. Jde o osobní názory a prezentuji je zde bez opory průkazných zdrojů. Prosím tedy čtenáře, aby následující slova nebral jako integrální součást mé diplomové práce, ale spíše jako zamyšlení, nesnažící se být ničím víc než jakousi osobní douškou.
Během práce mne napadly tři otázky, které si nedokážu zodpovědět a nečekám, že existuje někdo, kdo by odpověď znal. Přesto si dovolím je nastínit:
Je možné, že řeč archetypů v nás může vyvolat intenzivní prožitek zjevení?
Člověk se liší od ostatních savců stavbou kostry. Může za to vzpřímená chůze, přijatá během evoluce. Ta je příčinou bolestí zad, kterými trpí snad každý příslušník lidského rodu, ale také důvodem, proč je porod dětského mláděte tak těžký a často bolestivý. Pánevní kost se zúžila a plod nemá dostatek místa, aby opustil dělohu.
Lidská pánevní kost je úzká natolik, že dítě se v porovnání s ostatními savci musí narodit předčasně. Hovoří se o polovině doby, kterou v matčině lůně stráví jiná mláďata. Proto jsou lidské děti tak zranitelné a nesamostatné – bez intenzivní péče je čeká rychlá smrt.
Proto také nemá člověk možnost načerpat tolik instinktivních znalostí. Všechno se musí učit a jen bezprecedentní mozková výbava mu to dovolí. Jaké by to asi bylo, kdyby se děti rodily po osmnácti měsících? Jaké informace by stihly načerpat od svých matek?
To jsou všechno nesmírně zajímavé otázky, ale nabízí se ještě jedna zajímavější: Co během těch devíti měsíců načerpat stihneme?
Nejasné vjemy, myšlenky, které v nás jsou odjakživa a o kterých nevíme, jak se do naší mysli dostaly. Archetypy. Může se jednat o přenos v rámci kultury, ve které žijeme, ale takové vysvětlení není zcela vyčerpávající.
Domnívám se, že rezidua sdílené lidské zkušenosti se v našem podvědomí nacházejí už od narození. Jde o temné, neostré obrazy, které nedokážeme racionálně vysvětlit. Nemohou být případy soukromých zjevení ukázkou řeči archetypů, které k nám hovoří z hlubin naší vlastní mysli?
Patří zjevení mezi kulturně podmíněné syndromy?
Existují psychické nemoci, které jsou vázány na kulturu, ve které se jejich nositel narodil a žije. Původ takových onemocnění pramení ze specifického prostředí, jeho hodnot a tlaků, které vytváří na jednotlivce. Pro náš kulturní okruh (definujme jej zde jako „euroamerický“) je nejvýznamnějším reprezentantem mentální anorexie.
Nemohou existovat prožitky, které jsou kulturně podmíněné, ale dosud nebyly diagnostikovány jako psychická onemocnění? Domnívám se, že ano a napadá mne jeden konkrétní příklad: únosy mimozemšťany.
Od poloviny dvacátého století se rozvinul zájem o fenomén UFO – návštěvníky z jiných světů. Co stojí za tímto jevem není předmětem tohoto textu, ale půjde pravděpodobně o kombinaci rozvoje vědy, techniky a zvýšeného zájmu o věci ležící za hranicemi naší planety, přiživované literaturou a filmy žánru science-fiction.
Výsledkem takového kulturního tlaku je odhadovaných deset milionů svědectví lidí, kteří věří, že byli uneseni mimozemšťany, drženi v zajetí a stali se subjekty nelidských (sic!) pokusů. Vědecké důkazy neexistují, psychologická vyšetření však hovoří o velmi silném zakořenění v myslích těchto svědků – a to i pod hypnózou.
Není možné, že podobný mechanismus funguje i v případě soukromých zjevení? Vždyť všichni vidoucí pocházejí z religiózního prostředí a bytosti, které se jim zjevují, pro ně nejsou neznámé. Obsah zjevení se potom dá vysvětlit podvědomými vjemy – kdo z nás by například nemyslel na konec světa, když zuří studená válka, hrozící jaderným konfliktem? Kdo z nás si nemyslí, že kdyby lidé respektovali pravidla a více kontrolovali své chtíče, byl by svět lepší?
Má smysl ptát se po původu zjevení?
Poslední otázka, naznačující v sobě i odpověď. Čeho dosáhneme, pokud budeme všechna tajemství, dělající náš svět tak krásným, záhadným a neuchopitelným, analyzovat a pitvat, dokud je zcela nepochopíme?
Nebylo by pro nás lepší přijmout soukromá zjevení jako rozumem neuchopitelný dar (nebo prokletí, záleží na naší povaze) určený jednotlivci?
Když vzpomínám na chvíle strávené studiem Výtoňského zjevení, vnímám jemné chvění, které ve mě vyvolává místo zjevení i událost samotná.
Zároveň však vím, že informace, které pravdivost této události zamlžují (a není jich málo, jak snad z mé práce vyplývá, viz postoj diecéze), postupem času tento pocit otupily.
Duchovní prožitky jsou majetkem každého jednotlivce a každá otázka po jejich podstatě tuto podstatu nabourává.
Pokud jenom trochu chceme, dříve nebo později najdeme (spolu s Popperovou teorií falzifikace) detail, který tak docela nesedí, nebo jev, který nabízí alternativní vysvětlení. V záležitostech víry jsou ale otázky zbytečné.
